Charateristika a historie plemene Velký švýcarský salašnický pes

Země původu: Švýcarsko

Použití: Původně hlídací a tažný pes; dnes také společenský pes, obranář a rodinný pes.

Celkový vzhled: Tříbarevný, statný pes silných kostí a dobrého osvalení. Přes svoji velikost a hmotnost prokazuje vytrvalost a dobrou pohyblivost. Pohlavní výraz psů a fen je výrazně odlišen.

Charakteristika: Jistý, pozorný, ostražitý a nebojácný v běžných každodenních situacích. Dobromyslný a přítulný k důvěrně známým osobám, sebejistý vůči cizím; střední temperament.

Osrstění: Patrová srst s hustou, středně dlouhou krycí srstí a hustou, pokud možno tmavě šedou až černě zbarvenou podsadou. Krátká krycí srst je při zachování podsady přípustná.

Zbarvení: Typické trojbarevné zbarvení: Základní barva je černá se symetrickými červenohnědými a bílými odznaky. Červenohnědé znaky se nacházejí mezi černou srstí a bílými znaky na lících, nad očima, na vnitřní straně uší, po stranách hrudníku, na všech čtyřech končetinách a na spodní straně ocasu. Bílé znaky se nacházejí na hlavě (lysinka a tlama), na hrdle a hrudi (průběžný znak), na tlapách a na špičce ocasu. Mezi lysinkou a červenohnědými odznaky nad očima by měl zůstat proužek černé. Bílá skvrna na šíji nebo bílý límec se tolerují.

Velikost: Kohoutková výška u psů činí 65 – 72 cm, u fen 60 – 68 cm.

Velký švýcarský salašnický pes je nepochybně potomkem původních psů, chovaných na území Švýcarska. Původ těchto psů sahá hluboko do minulosti. Vzhledem k odlehlosti jednotlivých údolí ve švýcarských horách žilo Švýcarsko více méně stranou světové historie. Během let – v souvislosti s tradičním způsobem života a práce sedláků – vznikaly prostřednictvím primitivního výběru pro chov a následkem příbuzenské plemenitby místní typy psů. Nelze hovořit o nějakém čistokrevného chovu, ten byl zahájen teprve ve 20. století.

U příležitosti jubilejní výstavy k 25. výročí založení Švýcarské kynologické společnosti (Schweizer kynologische Geselschaft – SKG) v roce 1908 v Langenthalu byli prof. Albertu Heimovi, velkému příznivci švýcarských salašnických psů, představeni dva krátkosrstí bernští salašničtí psi. Profesor Heim v nich poznal původní velké salašnické a řeznické psy, kteří již byli považováni za vymizelé a jejichž předkové byli dříve značně rozšířeni po celé střední Evropě jako řezničtí psi a používali se také jako hlídací a tažní psi a psi k pohánění dobytka.

Švýcarská kynologická společnost uznala velké švýcarské salašnické psy jako samostatné plemeno v roce 1909, kdy byli zapsáni do švýcarské plemenné knihy psů (svazek 12). V roce 1912 byl za účelem rozvoje a udržení čistokrevnosti plemene založen samostatný klub pro velké švýcarské salašnické psy – „Klub für Grosse Schweizer Sennenhunde“. Mezinárodní organizací FCI bylo toto plemeno uznáno až 5. února 1939, kdy byl publikován první standard..

Využití velkých švýcarských salašnických psů utvářelo i jejich povahu. Dodnes jsou to silní, pohybliví psi, vytrvalí a odolní proti rozmarům počasí, nenároční na péči. Jsou velmi inteligentní, rychle se učí, mají neustálou chuť pracovat, jsou vyrovnaní a klidní, ale přesto jsou vynikajícími a neúplatnými hlídači. Albert Heim dokonce v této souvislosti vyslovil přesvědčení, že „velký švýcarský salašnický pes je ze všech plemen psů pravděpodobně nejlepším, nejohleduplnějším, nejinteligentnějším a nejspolehlivějším hlídačem“.

Velký švýcarský salašnický pes se velice dobře snáší s ostatními zvířaty, nemá výrazný lovecký pud a bezdůvodně neštěká. Je to citlivý a oddaný pes a vyžaduje velkou pozornost. Potřebuje být nablízku svým lidem, sdílet pánův domov a podílet se na jeho životě. Jakýkoli izolovaný pobyt v kotci či na dvorku za domem je pro něj zcela nevhodný. Je to zcela nevtíravý společník, kterému prostě stačí, když si může lehnout v blízkosti rodiny a tiše pozorovat pána při práci na počítači nebo paničku při vaření.Velký švýcarský salašnický pes má vrozenou příchylnost k dětem, od kterých je ochoten leccos snést. To ovšem neznamená, že můžeme nechat děti se psem zcela bez dozoru.

Velký švýcarský salašnický pes vyžaduje, tak jako všechna původně pracovní plemena, nějaké zaměstnání. Bude-li to záchranářský výcvik, hlídání domu, stopování, výcvik poslušnosti, tahání vozíku či tanec se psem, je vcelku jedno, rozhodující je, aby tato činnost psu i jeho pánovi vyhovovala a aby oba bavila.

To nejmenší, co velký švýcarský salašnický pes potřebuje, je plná účast na celém životě své rodiny v domě i mimo něj. To druhé samozřejmě předpokládá, že bude ve všech směrech dobře vychovaný. Veselé a rozpustilé štěně se rozhodně nevyvine samo v přizpůsobivého rodinného psa, ohleduplného kamaráda a bezproblémového partnera na vycházkách. Tento velký pes se už jako malé štěně musí naučit přijímat svoji pozici v sociální struktuře své smečky a respektovat absolutní (dobře míněnou) autoritu všech členů rodiny. Právě výchova k důvěře a bezpodmínečné toleranci je u tohoto plemene mimořádně nutná. Pes se musí také naučit dobře vycházet s ostatními psy – zpočátku při hrách se štěňaty a později při pravidelném skotačení s jinými dospělými psy. A konečně se musí také naučit chovat se sebejistě a bezproblémově v nejrůznějších situacích lidského života – ať už je to v restauraci, u veterináře, na procházce v lese, nebo v nákupním centru, při oslavě narozenin dětí nebo při cestách autem či jiným dopravním prostředkem.

Budete-li od počátku uspokojovat potřeby psa týkající se jeho výživy, péče, držení a výchovy, můžete se s trochou štěstí těšit na zhruba tucet let příjemného harmonického soužití se svým velkým švýcarským salašnickým psem.

Zdroj: www.kssp.cz